Žirafí ráj na Blog.cz

Dnes mám potřebu přihodit jeden článek z kategorie "rodič pyšný na své dítě", no zkrátka a jednoduše se vám trochu pochlubit. Jako malá jsem měla ráda stavebnici Seva a říkala jsem si, že by Erika mohla také bavit. Stavebnici přinesl Ježíšek a pod stromečkem zůstala zcela nepovšimnuta. Následovalo období dvouměsíční ignorace, potom jsme si společně sedli a postavili něco jednoduchého, myslím, že malé letadlo. Úspěch minimální, za dva dny o stavění nebyl zájem. Průlom nastal asi před čtrnácti dny, když měl Filip čtyřicítky horečky a já neměla na Erika moc času. Zase jsem vytáhla Sevu, jestli si nechce něco postavit a tentokrát se ujala. Když Filip usnul, postavila jsem malého vrtulníka - rovnou přiznávám, že podle fotky na internetu, moje stavěcí fantazie je omezená na stůl, židli a primitivní letadlo. I když pozor, zvládla jsem složitý kombajn podle návodu, ale ten jsem nestihla vyfotit dřív, než prošel demolicí. Od té doby si Erik nehraje téměř s ničím jiným. Jeho trpělivost při konstruování vlastních modelů mě fascinuje, já bych s dílky vzteky švihla již dávno o zem a on není líný model třeba 3x předělat, než je spokojen. Exmanžel může být spokojen, v tomto ohledu se do Erika velmi silně otiskl :-) A jak to tak bývá, každý je v něčem lepší a v něčem horší. K Erikovo slabé stránce patří kreslení, na závěr pro pobavení malá ukázka, jak nakreslil postavu. Typický hlavonožec.

Základ vrtulníku je moje práce, Erik si vymyslel celou zadní část a postranní vrtulky.

Je libo nasednout?

Prý závoďák s hodně výfuky po stranách.

Terénní auto.

Pro vysvětlení - čárka dole uprostřed je tělo, vedle jsou nohy a z uší vedou ruce.

Na úvod dodatek k Filipovo poranění elektrickým proudem - puchýřky na ruce se krásně hojí (jsou tak malé, že je pravidelně zapomínám mazat), zkontrolovala ho dětská doktorka, za měsíc půjde na kontrolní EKG a hotovo.

Přes víkend byli kluci u exmanžela a ten mi v neděli volal, aby se podělil o malou historku. Filip si našel na noze klíště. Oba kluci dostali přednášku, že na klíšťata se nesahá, že občas mohou být nakažená a že je vyndavají jenom maminka nebo táta. Fíla si asi seděl na uších, protože než exmanžel došel pro dezinfekci, klíště vyšťoural. Prý ho držel na prstíku a vítězoslavně volal: "Koukej tati, já jsem ho vyndal sám". Sotva domluvil, klíště někam zahodil a následovalo desetiminutové poctivé luxování. Naštěstí dobrý, noha je čistá.

O den později si předáváme ráno Filipa (Erik je už ve školce) a exmanžel mi za každou cenu chce ukázat, jak se Fíla zlepšil v jízdě na odrážedle. Povzbuzuje ho, aby svištěl a já říkám, aby nesvištěl, protože jsme u silnice. Jak myslíte, že to dopadlo? Fíla chtěl udělat radost tátovi a ukázat, že tedy opravdu sviští, jenže svištěl po přechodu na silnici, kde zrovna jelo auto. Exmanžel ho naštěstí chytil, chybělo asi deset centimetrů a mohli jsme jet zase do nemocnice. Následoval celodenní telefonický a esemeskový konflikt mezi mnou a exmanželem, kdo chce víc předvádět dítě, kdo je víc hysterický a podobně.

Krátká bilance - během čtyř dní si Filip šáhl do zásuvky, vyšťoural si klíště a vletěl do silnice. Doufám, že má minimálně na následující půlrok vyčerpáno!

Poslední část příběhu o elektrickém proudu. Filípek je zpátky, kromě jedné hraniční hodnoty v krvi měl vše v pořádku, srdíčko nezasažené.

Nezbývá, než si přiznat vlastní chybu. Nestačí, že jsem předtím zaslepila 90% zásuvek a myslela si, že té schované pod stolem si kluci nevšimnou. Nechala jsem se také uchlácholit Erikem, který je odmala opatrný sám na sebe a osud (zatím) příliš nepokouší. Od teď jsou zaslepené všechny zásuvky a já jsem o zkušenost bohatší, naštěstí bez negativních následků pro Filípka.

Pokračování předchozího článku. Filípka si nechali přes noc napojeného na přístroji na JIPu, vzali mu krev, ze které se dá zjistit víc a ráno mu natočí EKG. Celkově byl hrozně statečnej, při braní krve ani neplakal a usnul s míšánkem v náručí. Rodiče na JIPu přes noc nenechávají, exmanžel se vrátil domů a brzy ráno za ním zase přijde. Já zůstávám s Erikem, který má snad zvracení za sebou. Jdu spát. Oprava: pokusit se aspoň na chvilku usnout.

Hroznej den. Erik celé odpoledne zvracel, podle odhadu žádná viróza, jen nahromaděné zahlenění. Pro Erika je alfou a omegou jeho světa hra a prozkoumávání (je neuvěřitelně trpělivej) a smrkání odsunuje stejně jako tisíc dalších nepodstatných věcí typu oblékání, čištění zubů nebo jídlo na okraj. A protože nesmrká, rovnou nudle polyká, až mu zaplácaly celý žaludek - doufám, že u čtení blogu zrovna nesvačíte, nerada bych vám kazila chuť k jídlu.

A jak zvracel a zvracel, Filip byl odkázán sám na sebe. Poslední dobou si rád hraje pod kuchyňským stolem. Nanosí si pod něj nářadí a traktora a opravuje a opravuje. I když jsem se mu snažila v rámci možností věnovat, měl asi dlouhou chvíli. Jsem u Erika v ložnici, najednou řev a Fíla sedí u zásuvky. Netuším, co se stalo, ale odhaduji, že dovnitř strčil kovový výměnný nástavec ke šroubováku. Rád si totiž teď hraje s opravdovým nářadím. Přitom většinu zásuvek máme zaplácanou chrániči, jen tuhle pod stolem ne, protože jí nikdy nepoužívám a nikdo se k ní běžně nedostane, pokud si zrovna jako Filip nehraje pod stolem. Asi jsem situaci podcenila, nic mu nebylo, jen trochu popálená ruka. Po konzultaci s kamarádem-elektrikářem jsem usoudila, že se zas tolik nestalo. Jak má člověk sakra poznat, kde je míra vážnosti. Onehdy mi spadl ze židle a já jela radši na pohotovost, aby neměl otřes mozku. Jela jsem samozřejmě úplně zbytečně.

Tentokrát jsem riziko vyhodnotila jako nízké a dala ho spát. Intuice mi stejně nedala a šla jsem mu změřit teplotu. A hle, 35.9. Šup na internet, trochu prostudovat popáleniny, bezva klesající teplota je znakem čehosi plus tisíc dalších komplikací, které se neprojeví hned a prý i ten, kdo vypadá v pohodě, vůbec v pohodě být nemusí. Exmanžel byl na cestě z Plzně, dneska si prohlédl asi 8 bytů, už také plánuje. Asi na deset minut jsem byla mimo, směs emocí, že jsem měla hned volat záchranku, i když byl v pohodě, že jsem nezodpovědná, že zrovna tahle zásuvka byla odkrytá a že si má hrát s dětskými hračkami a ne s opravdovým nářadím, že bude mít doživotní následky a tak dále. Exmanžel se kolem 22 hod vrátil z Plzně a vzal Filípka na pohotovost. A já tady teď sedím, piju víno a ťukám článek, abych si ulevila. Dám vědět, jak to dopadlo.

Velikonoční výlet do Krkonoš je spojený se zajímavým zážitkem zvaným řízení v Praze. Troufnu si říct, že po letech, kdy jsem odmítala sednout za volant, i když jsem byla dlouholetým vlastníkem řidičského průkazu, jsem se po narození Erika osmělila a začala sama jezdit - donutil mě fakt, že jsem chtěla jezdit do Plzně a s malým miminkem je auto pohodlné, co si budeme nalhávat.

Ještě k tomu odmítání řízení. Ex-manžel byl šílený spolujezdec, neustále mi říkal, co všechno bych měla/neměla/mohla/nemusela dělat. Při jeho povaze byl hnán "dobrým úmyslem" naučit mě pořádně jezdit, protože všechno zná a ví. Netvrdím, že občas neřekl něco užitečného, ale nedokázal za žádnou cenu pochopit, že já nejsem vyježděná jako on a mám problém sledovat lidi, značky, auta, řazení, všechno najednou. Což jsem na začátku měla. Podařilo se mu ve mně vypěstovat dokonalý odpor k autům a raději jsem se přesunula do pasivní role spolujezdce, než abych musela poslouchat ty jeho s prominutím kecy.

Léta běží a troufnu si říct, že jsem se vyjezdila, nepanikařím, když minu odbočku nebo když nemůžu najít místo k parkování. Nemám potřebu frajeřit, jezdím otravně spořádaně a jediné, čemu se vytrvale vyhýbám, je podélné parkování. Při cestě do Krkonoš jsme se s ex-manželovo sestrou (strašné slovní spojení, nezvyknu si a nezvyknu) domluvily, že budu řídit já. Jako navigace nám sloužil telefon. Ó hrůzo hrůz, už nikdy více. Jsem zvyklá na klasickou navigaci, ale myslela jsem si, že s navigací v telefonu nebudu mít problém. Problém jsem měla permanentní.

Nějak se mi nezdálo, že nás v Praze při cestě tam žene do centra místo do tunelů, po rychlé telefonní konzultaci jsme dostaly pokyny držet se na Hradec Králové a jak to pěkně svištělo i bez navigace a s koukáním na cedule. Při úvodním motání se mi podařilo najet zpátky na silnici směr Kladno, což pravda nebyl úplně ten směr, kterým jsme chtěly jet. Ale budiž, rychlá odbočka, nájezd na okruh a bylo vymeteno.

Horší byla cesta zpátky. Párkrát jsem při příjezdu do Prahy špatně odbočila, protože navigace ukazovala se zpožděním a už to jelo. Mám pocit, že jsme projely minimálně polovinu pražských čtvrtí. Aspoň jsem si rozšířila obzor, viděla jsem letecké muzeum ve Kbelích, zajímavou vilovou čtvrť bůh-ví-kde, pocítila jsem závan zoologické zahrady, prosvištěla si po nábřeží, připomněla si kostky u ambasád a zakroužila si na dejvickém kulaťáku. Mísily se ve mně pocity silného naštvání jak na navigaci tak na směrové cedule. Proč je v Praze tolik křižovatek a zatočených uliček a nenápadných odboček?

Při motání se ulicemi jsem byla už tak zoufalá (o pár odstavců výše tvrdím, že nepanikařím, ale Praha mě dokáže udolat), že jsem se v jednu chvíli někde otočila a vjela do protisměru. Dost hroznej pocit, najednou před námi auta, do toho zleva autobus, po naší pravé straně pruh s trávou a obrubníkem. Kupodivu jsem reagovala rychle, šlápla jsem na plyn, abych se co nejrychleji zbavila travnatého pásu (tedy tráva by nevadila, ale ten obrubník) a zatočila do správného pruhu. Nikomu se nic nestalo, až na psychické vypětí.

Závěr - nemám ráda řízení po Praze.

PS: Vzkaz pro moji spolucestující - ještě jednou promiň za nepříjemný zážitek.

V úterý jsme si odbyli druhé stání u soudu. Stání bylo z mého pohledu čistě formální, protože jsme byli na všem dohodnuti a před soudkyní jsme jen potvrdili, že na rozvodu trváme a že domluva funguje. Byla jsem v klidu, ale když nás soudkyně vyzvala, abychom se postavili a přečetla rozsudek, že se naše manželství rozvádí, rozbrečela jsem se. Naštěstí jsem se nezalykala jako želva, ale jen mi tekly slzy po tvářích. V hlavě mi naskočila obdobná situace jako při svatbě a co si budeme povídat, svatba je ceremoniál příjemnější než rozvod. Celý den jsem byla naměkko a o rozvodu se odmítala s kýmkoliv bavit. Pominul den a ve středu po splínu ani památky. Kamarádka použila trefný výraz, že jsem si rozvod potřebovala "odžít", uvnitř sama v sobě.

Život jde dál. Dosud jsem o manželovi mluvila jako o manželovi, teď abych začala používat jiné pojmenování. Co se nabízí? Bývalý manžel - moc dlouhé, ex-manžel - zní exoticky, bejvalej - zavání hospodou, tatínek - vyhrazeno pro děti. Těžko říct, buď časem něco vymyslím nebo si vyberu z výše uvedeného. Možná ex-manžel?

Dále se vtírá otázka, co udělám se svým příjmením. Nechat současné nebo se vrátít k původnímu? Teď mám příjmení dvě, svoje původní jsem si nechala z nostalgie plus přidala příjmení tehdy budoucího manžela. Běžně používám jen jedno, pouze na úředních formulářích a oficiálních dokumentech poctivě vypisuji obě. Představuji se také jen jedním. Shrnuto, podtrženo, nic měnit nebudu, na dvě příjmení jsem si zvykla a líbí se mi.

Při psaní se mi vybavilo, jak mě ex-manžel (divné, nemůžu si zvyknout) požádal o ruku. Romantika nula, byl zrovna na služební cestě v Americe a zeptal se mě přes skype. Ženit se nechtěl, ale byla jsem tenkrát těhotná a při dlouhém letu se mu prý honily hlavou myšlenky, co by se stalo, kdyby letadlo spadlo, že bych byla nezaopatřená atd. Bing ho, přistál, ubytoval se a zavolal mi. Aspoň bílé šaty jsem si prosadila, snažil se mě přesvědčit, že půjdeme třeba v pohorkách. Prstýnek odmítl, nechala jsem si tedy udělat jen jeden, on vytáhl jakýsi indiánský. O svatbě nikdo nevěděl, jen my dva, svědci a kamarád fotograf. Pokud se budu vdávat podruhé, brala bych svatbu se vším všudy. I když - moje mamina se podruhé vdávala před pár lety a vše bylo také utajené. Říkala, že ve svém věku odmítá šaškovat před celým příbuzenstvem. Nechám se překvapit, co mě čeká...

Vybrala jsem ještě čtyři obrázky z vrcholu Sněžky a sestupu dolů. Při sestupu mě chvílemi pěkně bolela kolena, osobně mám radši stoupání, i když výrazně víc funím :-)

V pondělí jsem obdivovala ledovou krásu a dnes jsem se s klukama rozplývala nad zlatým deštěm, svěží zelenou trávou a kvetoucími stromy. Snímky nechám tentokrát bez komentáře.

Letos jsem zažila báječné velikonoční svátky, manželova sestra mě pozvala do Krkonoš místo svého přítele, který se potí nad bakalářkou a já bez váhání přijala. Vidina 3 dnů v Horní Malé Úpě, bez dětí, jen my (celkem 4), turistika a čerstvý vzduch, olala. Pěkně jsme se prošli, jako bonus jsme dostali vydatné sněžení a výlet na sněžnicích. Po večerech jsme popíjeli dobré vínko a hráli společenské hry. Jsem neunavitelný hráč her všeho druhu, tudíž jsem byla ve svém živlu.

Konečně jsem zdolala Sněžku. I když zdolala není na místě, původně plánovanou poctivou túru překazila nepřízeň počasí a druhý den jsme se jako masňáci nechali vyvézt nahoru, na celodenní výlet nebyl čas. Aspoň dolů jsme seběhli po svých. Příště ji pokořím se vším všudy. Mrkněte na malou ochutnávku, jeden by neřekl, že je jaro v plném proudu.

Okolí Horní Malé Úpy.

A ještě jedna voda.

Pohled z lanovky směr Sněžka.

Konečně se poznáváme, jsem ta vpravo :-)

Zasněžená kleč.

Kudy půjdeme?

Trénuji makro-snímky, zde namrzlý sníh na řetězu.

Dneska při obědě jsem klukům řekla, že se v létě budeme stěhovat do Plzně. Nešlo již déle čekat, protože čím dál častěji se mě někdo ptal nebo jsem o stěhování mluvila do telefonu. Hlavně Erik všechny informace nasává jako houba, i když nic neříká, ale uši má jako radary. Poslední kapkou bylo potkání dávného známého na pěší zóně, který mi řekl "Já už myslel, že jste se přestěhovali do Plzně". Také jsem v ložnici vyrovnala první várku banánových krabic. Že netušíte, k čemu jsou dobré? Také jsem nevěděla, ale kamarádky, které zažily stěhování, vychvalovaly banánové krabice do nebes. Inu nakráčela jsem do Billy, kterou mám nejblíže a 6 krabic si rezervovala. S Filipem jsme je druhý den naložili na nákupní vozík a hrdě s ním odjeli až ke dveřím bytu; zvědavých pohledů kolemjdoucích jsme si nevšímali. Postupně plánuji svoji ložnici banánovými krabicemi zcela zabarikádovat - mě nějaké stěhování nemůže dostat!

Stěhování jsem jim podala jako prima věc - že budeme mít nový byt, často uvidí dědu a babi a tetu s bratrancem a sestřenicí, tatínek se tam taky odstěhuje, poblíž jsou lesy, kam budeme jezdit na kole a rybníky, kam se budeme chodit koupat, že u domu je krásné dětské hriště, bazén nedaleko a hlavně - hodně budeme jezdit tramvají, autobusem a trolejbusem. Taky jsem jim řekla, že si s sebou vezmou všechny hračky a palandy a židle, zkrátka věci, které znají. Oba se začali překřikovat, co si vezmou s sebou, namátkou míšánka, pyžámko, talíř, těstoviny, parmazán (Erikovo nejoblíbenější jídlo jsou těstoviny s parmazánem a zrovna je obědval), taky pohovku, mikinu, koberec. Erik chtěl jít hned balit. Naštěstí je v první chvíli nenapadla smutnější stránka stěhování, že opustí své místní kamarády, hlavně svého nejlepšího kámoše Kubu, kterého mají oba hodně rádi a on je také.

Během odpoledne se chtěli stěhovat asi 3x. Při večeři přilétly na břízu před našimi okny dvě hrdličky, objeví se každé jaro. Mimochodem krásní ptáci. Říkám klukům, ať se podívají, že už zase přiletěli a možná si u nás postaví hnízdo. Erik řekl sám od sebe: "S ptáčkama se musíme rozloučit, když se budeme stěhovat." Tím mě dojal, chytrej kluk, řekla si v duchu pyšná matka. Před spaním došlo i na otázku, jestli se do Plzně odstěhuje Kuba. Řekla jsem jim, že ne, ale že se budeme navzájem navštěvovat.

Považuji za výhodu, že Plzeň je pro kluky známé místo, kam oba jezdí od narození. Několikrát do roka jsem nás sbalila a týden nebo 14 dní v Plzni pobývala. Letmo jsem pročetla několik informací o stěhování a články se shodovaly, že stěhování v předškolním věku je nejjednodušší - přátelství dětí ještě nejsou pevná a nejdůležitější je pro ně prý přítomnost rodičů. Také změnit školku je pro dítě jednodušší než změnit školu.